Bezmoc

Zlobíme se, vztekáme, křičíme na naše blízké, na přátelé, na lidi, na vládu, na státy, na celý svět.  Vše , co se nám děje, velmi rádi házíme na druhé, je to jednodušší.
Říkáme si: „ On za to může. Kvůli ní se to děje.  Děti si dělají, co chtějí. Nikdo mě neposlouchá“.
Pak přichází: „ nikdo mě nemá rád“. Bylo by nejlepší, kdybych tady nebyl/a. Nikdo by si toho nevšiml. Stejně jsem zbytečný/á“. …..

Buď výčitky rozdáváme nebo přijímáme. V obou případech se cítíme mizerně. Je nám vše líto.

V těchto chvílích každý člověk cítí ve svém nitru BEZMOC, BEZNADĚJ.

Co je vlastně beznaděj, bezmoc, ze které se rodí vztek, zloba, nenávist a křik?

♠  Když na někoho křičíme, křičíme sami na sebe.

♠  Když někoho obviňujeme, obviňujeme sami sebe.

♠  Když někoho kritizujeme, kritizujeme sami sebe.

♠  Když se na někoho zlobíme…….. co myslíte?

Může za něco druhý člověk?

Ano, může. A děkujme mu. Proč?

Když jsem vše tohle sledovala na sobě samé, bylo to nesmírně bolestivé. Vnímat bolest, že se zlobím na sebe. Na to, že nezvládám situaci, ve které se nacházím.  

Nějaké příklady:

„Přijdete domů utahaná z práce a manžel leží na gauči. V dřezu se válí neumyté nádobí, děti hrají počítačové hry a nemají hotové úkoly“.
 No šílenství. Zvedne se vám adrenalin, sevře se bříško a hlasivky nabírají své obrátky. Začnete křičet nebo se stáhnete do sebe, plná vzteku. Slzy potlačujete spolu se vztekem. Je to vztek na sebe sama – to přeci nemůže být pravda.

Řeknete dítěti:„ Vynes koš, jak půjdeš ven“. Dítě je pryč a pytlík s odpadky se válí na chodbě. Vám proběhne hlavou nebo to řeknete i nahlas:“ Proč nevynesl ten koš, ježišmaria musím vše dělat sama, už toho mám dost, ani ten koš není schopný vynést.“ Takových slov je určitě více. Zlobíte se na svého syna či dceru? Podívejte se hlouběji. Já tam vždy našla svou bezmoc.

Manžel na vás křičí:“ Jsi neschopná, nic neumíš, dívej, jak jsi vychovala našeho syna, jsi koketa, chováš se jako děvka…………“.

Schoulíte se do kouta, pláčete a jediné, co zmůžete, je říci:“ to není pravda“. Jste plná strachu a nevíte co dělat.

To jsou jen tři malé příklady, jistě jich znáte mnohem více.

Zloba, křik, vztek. Později přijde obviňování a kritizování. Nakonec nenávist. Není to jen nenávist k těm druhým, ale také k sama sobě.

Kde vzniká?

Každý člověk si určuje svá pravidla, nasazuje své laťky, přijímá své rozhodnutí, jak bude reagovat na určité situace. Své postoje, které jsou většinou naučené a převzaté, může kdykoli přehodnotit a upravit.

Můj příběh

Asi tak v mých 17 -ti letech mi maminka řekla: „ Chci vidět tvou domácnost, jak budeš mít uklizenou, když tak dlouho vyspáváš“. Tato věta se mi vryla do podvědomí velmi hluboce. Když jsem dostala byt, musím říci, že jsem byla až posedlá pořádkem. Zvedala jsem každé smítko ze země. Děti v pokojíku měli každou hračku na svém místě, v dřezu nesměl být jediný hrníček. Když jej tam manžel nebo bratři nechali, velmi mě to zraňovalo a já na ně křičela. Vlastně jsem se stala otrokem domácnosti. Tak to trvalo několik let. Dcery dospívali a já na ně kladla velké nároky v úklidu. Když neudělali to, co jsem jim řekla, přepadal mě vztek, smutek, zloba. Pláč a bezmoc. Říkala jsem si, co mám dělat? Proč neuklidí, tak jak jsem jim řekla? Dělají mi to naschvál? Mají radost z toho, že se vztekám? Já se starám, jak mohu a oni mi to tak oplácí? …

Zrození

Když přišel den mého „znovuzrození“ začala jsem se dívat na život jinak. Přehodnocovala své názory a vhledy. Začala si uvědomovat, co dělám špatně. Že nemohu a nemám právo někoho nutit do věcí, které on sám nechce. To, co žádám od druhých je jen mé přání, mé názory a návyky. Má bolest, můj vztek, má zloba, má bezmoc a beznaděj. Ptala jsem se sama sebe: „ stojí mi to za tu bolest, za mé zdraví? Co se stane, když nebude něco, tak jak chce mé zraněné ego“? Snižovala jsem SVÉ nároky a naučené vzorce.

Došlo mi, že jsem posedlým úklidem chtěla jen dokázat, že maminka neměla pravdu. Dokázat druhému člověku, že nejsem taková, jak si myslí. Došlo mi, že svým křikem ubližuji druhým, a hlavně sobě. Vždy, když jsem začala křičet, moje duše mi napovídala: „ proč se zlobíš, vždyť to není životně důležité. Proč se zlobíš na sebe? Uber ze svých představ, nikomu nic nemusíš dokazovat. Chceš ubližovat nebo chceš milovat? Bezmoc je jen ve tvých představách. Pocit beznaděje je jen ve tvé hlavě. Nic v životě není důležitější než radost, láska, pochopení, nechat žít každého jak chce, žít svůj život, ne život někoho jiného“.
S každým pocitem  beznaděje – vzteku, křiku má duše hovořila víc a víc. Postupně vztek odcházel, křik byl velmi krátký. Čím více naslouchám svému srdci, tím méně mě něco vytáčí. Bezmoc a beznaděj odchází. Tím i vztek, zlost, křik a hlavně si sebe více vážím, mám více vnitřní síly, lehčeji zvládám životní překážky. Když se podívám zpětně, jak jsem zbytečně zraňovala sebe i druhé, jsem šťastná, že jsem se probudila. Probudila z velkého snu, který mi kdysi někdo vnutil.

Odpověď na výše napsanou otázku:

 

Může za něco druhý člověk?

Ano, může. A děkujme mu. Proč?
Děkovat druhému člověku za to, že mě vytáčí, že neudělá, co řeknu?
Ano, tento člověk, ať je to manžel, dítě, přítel, kamarád, spolupracovník – každý z nich ukazuje věci, které si máme zpracovat v sobě.

Zlobím se na manžela – proč? Co mi ukazuje. Jiný člověk je naším zrcadlem. A děti, no ti jsou nádherným odrazem nás samotných.
Když se na kohokoli zlobíte, prozkoumejte v sobě, co můžete změnit.
„Mám zkoumat sebe? Blbost, já dělám vše správně, tak jak jsem se naučil/a.“
Toto je odpověď ega, naučených vzorců. Věřím, že to není vaše odpověď. To není odpověď vašeho srdce, vaší duše. Tak neodpovídá láska, něha a jemnost.

Nemůžeme změnit jiné, nemůžeme změnit svět (pokud nemáme v úmyslu je ovládat). Stálo by nás to mnoho sil. Můžeme tímto promarnit celý svůj život. Jediné, co můžeme, je změnit sebe. Ne silou, ale s láskou, s otevřeností a s pochopením.

„ Změň sebe a změníš celý svět“.

Žes toto vše už slyšel/a. Připadá ti to jako hloupost?
Že to nejde? Zase nějaký chytrák? Zase mě chce někdo poučovat?

Nic z toho není naším záměrem.
Nemusíte s námi souhlasit a také můžete. Změnit nějaké názory je osobní rozhodnutí. Nemusíte změnit žádný svůj názor, žádný svůj sen. Můžete žít svůj dosavadní život, své drama, nechat si svůj hněv a zlobu. Nemusíte se snažit porozumět sobě ani lidem, které milujete. Nemusíte vůbec nic. Neříkáme, že se musíte změnit. Je to volba každého člověka.

Říkáme však, že existuje lepší způsob, jak se dívat na život a svět. I to, že miluji, je otázkou volby.  Můžete s tím souhlasit nebo nesouhlasit. Je to vaše rozhodnutí. Dříve či později začnete vnímat že,……….

Třeba se rozhodnete připojit se do debaty nebo se uvidíme na wokshopu. Budeme odpovídat na vaše dotazy, společně rozpleteme uzlíky věcí, které vám třeba nejsou jasné.