Dávat či přijímat

Jestliže se rozhodneš číst tyto řádky, předtím vstup do svého nitra.

Vážíte si toho, když vám někdo něco dává? Vážíte si toho, když vám něco dávají zdarma?

Člověk raději dává, než dostává, už to tak nějak je. Možná opět výchovou, kdy jsme učeni, že nesmíme myslet na sebe a že musíme dávat, abychom byli hodní. Dávání nám přináší pocit uspokojení a pocit důležitosti.

Když přijímáme dar, mnohdy si v podvědomí připadáme jako žebráci. My to nemáme, tak musíme přijmout. I když nám dávají dar, po kterém toužíme, nejsme nadšeni, protože si říkáme: „On mi to dal, protože já to nemám, jsem slaboch, neumím si to opatřit sám.“ Může to být hmotný i nehmotný dar, přesto se cítíme jako žebráci.

Jeden malý příklad.
Nabízím (nejen já, ale již mnoho lid), nabízíme lidem dary – Doteky na celém těle, láskyplné doteky, které léčí tělo i duši. Neplatí nám za ty dary, ale za strávený čas. Láskyplný dotek v každé jeho podobě nejde vyčíslit penězi, proto je to dar. Poznání je dar.
Mnoho lidí nás odsuzuje a pomlouvá, neboť jim dáváme něco, co sami nemají, na co nepřišli, nad čím nepřemýšleli. Ego je velmi pevné (a ničí je).
Jsou věci, které se musíme naučit přijímat.

Když nám někdo dává Poznání, nabízí Spokojenost, Štěstí a Lásku připadáme si  v podvědomí jako žebráci. Když nám nabízí pomoc v jakékoli podobě a my mu to nemůžeme vrátit připadáme si jako žebráci. Také já si tak připadala. Raději jsem dávala, než dostávala. Uvědomila jsem si, že potřebuji přijímat právě proto, abych mohla dávat.

Dávání

Když máte všechno a pomáháte rádi – máte otevřené srdce. Je to krásné, je to správné. Nezapomínejte však na to, že byste měli také ty, které obdarováváte, požádat. Může to být maličkost. Třeba jen zavolat tomu komu jste pomohli, že jste nemocní a jestli by se k vám stavil, že ho rádi uvidíte. Nebo ho požádejte o pár třešní, které mu rostou na zahradě.
Možná opravdu nic nepotřebujete, třeba si jen uvědomit, že vaše rozdávání může urážet druhé. Pořád jen dáváte a nic nechcete. Je to uráží, a proto pomlouvají. Dopřejte jejich egu, aby také mohlo dávat a vy přijměte. Začnou si vás více vážit.

Přijímání

Přijímání je lidská potřeba a není se za co stydět. Naučit se přijímat, bez toho, aniž bychom se cítili jako žebráci, je velmi osvobozující a radostné.
Když jsem si uvědomila, že neumím přijímat, začala jsem na tom pracovat. Když mi někdo něco dával, tak jsem jen řekla děkuji, taková ta slušnost. Styděla jsem se, že já nic pro něj nemám. Přeci musím něco vrátit, musím také dát dárek.  Začalo se mi vracet to, co jsem dávala, tak už to bývá. Dala jsem a dostala jsem: „Hm, děkuji.“ (nebo musím ti vrátit.) Zpočátku jsem si vždy připomínala: „Uvědom si, jak se cítíš ty, když ti tak stroze přijímající odpoví.“
Nyní přijímám dárky s radostí, s jiskrou v očích, uvědomuji si, že ten, kdo mi dárek (bonbón, čokoládu, odpověď, moudrost) dává, dává mi jej, protože chce, myslí na mě a touží mi udělat radost. Přijímám s otevřenou náručí. On má radost, že já mám radost. Já mám radost, že on má radost. A radosti není nikdy moc. Tak jako láska i radost se nepřejí.

„Přestaňte se cítit jako žebráci, nejste jimi. Když chcete dát, dávejte. Když vám někdo dává, přijímejte. Přijímat nové věci, myšlení a moudrost přináší radost do vašeho nitra, přímo do srdce. Nestyďte se, že něco nevíte, nikdo neví vše. Nebičujte se za to, že jiný na to přišel a chce se s vámi podělit. Přijímejte s radostí. Odložte strach, neboť jen strach brání v přijetí. Neodkládejte přijímání na potom, není potom, je jen teď.“

 

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.