Bojíš se lásky?

Jestliže milujeme, považují nás za naivní?
Jestliže jsme šťastni, pokládají nás za prosťáčky?
Jestliže jsme altruističtí*,  podezírají nás?
Jestliže že věříme, mají nás za blázny?
Pokud chceme být tím vším, jsme lháři a podvodníci?

*Člověk výrazně nesobecký, laskavý,
vstřícný, nápomocný druhým.

„Opravdu věříš, že Láska je na 1.místě? Opravdu si myslíš, že když budu laskavým člověkem, že se něco změní? Já nic z toho přeci nepotřebuji. V dnešní době musím mít hlavně zdraví, peníze a postavení.“, říká Petr.

„Ano věřím a je velkou nutností dát lásku na 1. místo.“

Když někomu přejeme k nějakému výročí především přejeme zdraví, hodně peněz, ať se daří v práci, a pak možná v lásce. Je to v pořádku. To vše potřebujeme. Ale k čemu je nám zdraví, peníze, postavení, když jsme sami, jsme prázdní, nemáme se s kým podělit a jsme nešťastni?

Jsme vychováni a stále ještě žijeme ve společnosti, kde láska a oddanost dostaly štempl: staromódní a sentimentální nesmysl. To nemluvně o sexu, který je degradován na tu nejnižší příčku. I když se již mnozí snaží navrátit těmto nejživotodárnějším lidským potřebám úctu, ještě to nějaký čas potrvá.

Že tomu tak je, stačí se podívat do sebe a kolem sebe, jak zabíjíme lásku.

K: Vytváříme, cítíme

Partnerům

Neupřímnost

Dětem Nadřazenost, zlomení osobitosti
Starším lidem Nezájem
Nemocným Odsouzení
Drogově závislým Zášť
Státu Podvody
Zemi, přírodě, vodě neúctu
Bezdomovci Pohrdání
Sobě samým Odsuzování

Izolace, individualizmus, nezávislost, osobní svoboda, lež, nenávist, závist, osamocení a prázdné srdce, to vše vládne dnešní době.
Kam jsme se to dostali?

Spolupráci, oddanost, pocity, city, jemnost, něha, důvěrný vztah, láskyplný dotyk, srdečný smích, pozitivní vztah k lidem a všemu živému bylo vývojem společnosti vyňato z našich  srdcí a slov.

Bojíme se Lásky, protože si myslíme, že ztratíme všechny hodnoty, které nám společnost tak krásně naložila na talíř. A my jíme a cpeme se nenávistí okořeněnou odsouzením, nezájmem a pohrdáním. Polykáme tyto sousta a uvnitř těla, srdce i duše nás to sžírá a umíráme i když ještě fyzicky žijeme.

I já jsem “hltala z talíře”, neboť jsem si neuvědomovala, že záleží jen na mě samotné, zda chci jíst z tohoto talíře nebo jej vyměnit za jiný. Jakmile jsem si uvědomila, že mohu, dovolila jsem si, neváhala jsem a vyměnila.
Ona tato výměna nejde ihned, ale postupně si přidávám sladké ingredience pochopení, naslouchání, moudrosti, jemnosti, vášně, štěstí…. , a ty jsou tak slaďoučké. Jsou to chutě, o kterých jsem vždy snila.
I když mi Život na talíř položí hořkost v podobě zápletek či překážek, už tolik netrpím, protože vím, že je mohu osladit Láskou v mnoha podobách.
Ten „talíř“, který nám nabízí společnost (sociální a náboženské instituce) zabíjí nás samotné i naše vztahy. Nejsme schopni navázat dlouhotrvající a milující vztah a přitom, tak moc po něm prahneme. Manželství a dlouhotrvající přátelství jsou v dnešní době vzácností. Mnohdy jsou považovány za staromódní. Sexuální promiskuita je doporučována jako účinný prostředek při řešení problémů. Strach z bolesti nás oddaluje od druhých, nutí nás žít bez citu.

Je čas?

Myslíte si, tak jako já, že je nejvyšší čas osladit si potravu Života?
Vím, že je těžké zkoumat spletité hodnoty, které tvoří lásku mezi lidmi. Vím, že je těžké vyjít ven ze svého strachu a stát se osobností lásky. Vím, že vyléčit zranění potřebuje čas. Vím, že musíme mít odvahu začít milovat. Vím, že mnoha lidem se líbí žít jako oběť, mohou být litováni. Uvědomuji si, že žít s láskou ve všech podobách je náročné, ale je to nutné.

Nebudeme-li umět upřímně milovat, zhyneme.

Možná si nyní říkáte, tak jako mnohokrát: „Já už to nějak vydržím bez lásky. Žiji a jím z talíře, který mi dali, proč to mám měnit? Už jsem starý, mě už nikdo nepotřebuje.“
Ale opravdu žijete? Opravdu jste tak staří a plní nenávisti, že nechcete dát druhým ani sobě? A co vaše děti?

Napíši vám jednu krásnou bajku, kterou jsem četla.
„Děvčátko kráčí po rozkvetlé louce a najednou spatří motýla napíchnutého na trn. Velice jemně a opatrně jej osvobodí a motýlek odlétá. Po chvíli se vrátí a promění se v krásnou vílu. „Za tvou dobrotu, ti splním tvoje největší přání“, říká děvčátku. Dívenka se na chvíli zamyslí a odpoví: „Chci být šťastná.“ Víla se skloní a pošeptá jí něco do ouška. Pak náhle zmizí.
I stalo se, že jak dívenka rostla, nebyl v její zemi nikdo šťastnější než ona. Když se jí někdo zeptal na tajemství jejího štěstí, vždy se jen usmála a odpověděla: „Poslechla jsem dobrou vílu.“
Šťastný život vedla, nikdy jí štěstí neopustilo a když se blížily její poslední dny a měla odejít na věčnost, žadonili ostatní, ať jim tajemství štěstí prozradí. „Prosím, pověz nám, co ti řekla víla.“
Líbezná a spokojená již stará dáma se usmála a řekla: „Víla mi pověděla, že každý, ať se zdá sebelépe zabezpečen, mne potřebuje!“

My všichni potřebujeme jeden druhého!

Cožpak není čas vyjít ze svých ulit strachu, že budeme vypadat sentimentálně, naivně nebo zranitelně? K životu potřebujeme jeden druhého.

Proč je nám tak zatěžko někoho obejmout či pohladit?
Proč je nám tak těžko podat vřele ruku a říci druhému:
„Člověče, stiskni mou lidskou ruku, kterou ti podávám!”

Tagy:
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.