Šťastné dítě = smutný dospělý?

„Jak velkou moudrost předáme svým dětem, ještě větší nám děti vrátí“.

 

Jeden z mých rituálů je zajed do města. Mám tam oblíbenou kavárničku, ve které mají úžasnou zmrzlinu jakou znám ze svého dětství. Vždy si objednám kávičku a zmrzlinku a jen tak si hovím, vnímám městský ruch nebo si čtu a věnuji tento čas sobě. Včera jsem zvedla hlavu od knihy a přede mnou stálo 5 žen. Jedna z nich držela v náručí malé dítě, tak 8 měsíců. Všechny ženy se rozplývaly nad krásou dítěte, hladili jej a smáli se. I já měla úsměv – byl to krásný obraz. Vnímat lásku žen i dítěte. Po chvíli úsměvu a viditelné krásy mě přepadly myšlenky. Mysl i srdce se spojily v jedno a nedali mi pokoj.

Co vyvstalo v mé mysli?

„ Dospělý člověk spatří dítě a jeho emoce i reakce těla se hned změní. Máme na tváři úsměv, toužíme se dítěte dotknout – pohladit jej, pochovat a hýčkat, protože vnímáme jeho čistotu, jemnost, lásku a nevinnost. V hloubi srdce se toužíme stát také dítětem. Nevinnost dítěte je tak uchvacující“.

Nevinnost dítěte je krásná a dává pocity svobody a volnosti, ale, jen do doby, než jí dítěti začneme brát. Dítě přijde na tento svět a dospělí jsou šťastni. Všichni přeji dítěti zdraví a rodičům přejeme, ať je dítě poslouchá.

Zapomínáme však dítěti popřát, ať si zachová svou nevinnost a vnitřní krásu, ať je svobodné, moudré, citlivé, ať jedná vždy s otevřeným srdcem a vlídností až do posledních dní života na Zemi.

Zapomínáme rodičům popřát mnoho trpělivosti a naslouchání, vnímání potřeb dítěte, ať jej učí moudrosti Života (nemyslím tím školství), ať z něj vychovají svobodného, upřímného a láskyplného jedince.

Když začne dítě chodit

Dokud dítě leží, necháváme mu svobodu. I když taky ne vždy – občas jej nutíme jíst a pít, když zrovna nechce. Jakmile se dítě postaví na vlastní nožky, začínáme mu svobodu postupně brát.„Miláčku, tam nesmíš“.
„Petříku, pojď ke mně“.
„Kačko, to nesmíš brát“.
„Jaruško, pozor spadneš“.
„Pepíčku, fuj, to neber“.

A tak to vše nabírá na obrátkách. Když má naše milované dítě tak 3 roky, začneme jej ještě více omezovat. Používáme tresty, bití, křičíme na dítě a začínáme mu říkat, kdy jej milujeme a kdy ne.
„Miláčku, to nedělej“.
„Petře, přestaň brečet“.
„Katko, nevztekej se a uklidni se“.
„Jarko, odejdi do pokoje a hraj si“.
„Pepo, neštvi mě a chovej se slušně“.

Už to není to roztomilé děťátko, nad kterým jsme se usmívali a chtěli jej jen pomazlit. Proč? Zapomínáme na krásu dítěte? Vždyť je to stále to malé nevinné boží stvoření. Vždyť je to stejné miminko, které jsme před pár dny hýčkaly, jen se formuje do větší krásy.

Spící rodiče si odpoví:
„Nás také tak vychovali a jsou z nás celkem slušní lidé. Naše dítě bude poslouchat, nebude nám dělat ostudu. Musíme se dívat, co by na to řekli druzí lidé. Určitě by si mysleli, že máme nevychované dítě. Dítě bude šlapat jako hodinky“ – ale co když se pokazí, vyhodíte je?

Probuzení rodiče si řeknou:
„Našemu dítěti necháme volnost, ať se samo učí a zjišťuje, co je pro něj dobré. Budeme mu nablízku, abychom mu mohli pomoci, když pomoc bude potřebovat. Musíme naslouchat jeho potřebám a nechat mu svobodu. Nebránit mu, když chce být samo a nevyhánět jej, když potřebuje naší lásku a pozornost. Naše dítě nám nepatří a jsme šťastni, že si nás vybralo za rodiče. Mnohému se od něj naučíme“.

Do 6 let si dítě buduje svou osobitost. V těchto letech se nejvíce rozvíjí jeho síla nebo strachy. To, co mu předají všichni dospělí v jeho blízkosti, to ho buď posílí, nebo oslabí do budoucího života.

Škola

Další a ještě hrubší výcvik k obrazu našemu.

Musíš se učit, podívej se, jaké známky má Zdeňka“ – copak jsem Zdeňka?
Běž se učit, ať z tebe něco je” – teď nejsem nic?
Jsi opravdu takový tupec, že neumíš počítat?“ – nevím, asi stojím za houby.
„Paní učitelka říkala, že zlobíš a neví si s tebou rady“ – ona asi ví, co je pro mě dobré.

  • Ukliď, uč se, piš úkoly, chovej se slušně, nesmíš učitelce odmlouvat, musíš poslouchat, vypadni, zmizni, spratku, hajzle, blbče, dej mi pokoj, běž do pokoje, až se uklidníš, tak přijď, buď ticho, nic z tebe nebude, po kom jsi takový hlupák, a mnoho dalších slov dítě poslouchá každý den.

Říkám si: „Vždyť je to stále to krásné malé miminko, na které jsme zapomněli. Tak jak ničili nás při výchově, tak ničíme my. Naše láska je falešná. Naše láska obsahuje – musíš, udělej, co chceme, jinak si nezasloužíš být milováno, dítě. Můžeš mít pochvalu nebo trest – vyber si, dítě. Je to opravdový význam slova „Miluji tě“? Zlobíme se a trestáme dítě, které jsme my i druzí nedávno obdivovali.“

Spící rodiče budou trvat na tom:
Chovej se tak, jak chceme my, a budeš naše hodné dítě a všichni tě budou mít rádi. Pokud nebudeš poslouchat, nikdo tě nebude mít rád a nikdo s tebou nebude kamarádit. Musíš se učit, dosáhnout co nejvíce papírů  – diplomů a ocenění, pak si tě budou druzí vážit. Jinak nejsi nic.

Probuzení rodiče řeknou:
Jdi a uč se tomu, co tě naplňuje. Uč se všemu, co ti dělá radost a posouvá tě k moudrosti. Jdi a sbírej zkušenosti, a i když se spleteš nebo upadneš, nevadí, milujeme tě. Pamatuj drahé dítě: „Každá akce má svou reakci a měl by si vždy nést plnou odpovědnost za vše, co se rozhodneš udělat.“

Dospívání

 

Krásnému dítěti, na které jsme se nedávno usmívali, nosili jej v náručí a hýčkali, je již 13 a více let. Jeho tělo vyrostlo a změnilo tvar, jeho mysl je plná moudrých nebo zbytečných myšlenek. Věk, ve kterém se z dítěte polehoučku stává dospělý člověk. Věk, kdy sílí sexuální energie a dítě je zmateno. Věk, ve kterém hledá samo sebe, pokud mu to nebylo dopřáno již dříve. Milované dítě, začíná prosazovat své názory, postoje a myšlenky. Touží pomalu rozhodovat samo za sebe. A není se čemu divit, všichni si tímto obdobím procházíme. Rodiče opět ukazují svou sílu, vědí, že dítě je ještě v mnohém na nich závislé.

„ Tvůj názor nikoho nezajímá.“
Pokud jsi pod mojí střechou, budeš poslouchat.“
Nesmíš se kamarádit s těmi lumpy.“
Dávej si pozor na kluky, jsou špatní.“
Nesahej na své tělo, to je špatné.“
Neptej se mě na sex, máš na něj plno času.“

Dítě je zmateno, neví, koho se ptát, když rodiče nemluví. Neví, co si počít s hromadou hormonů, které zaplavují jeho tělo i mysl, když rodiče mlčí. Propast mezi rodiči a dospívajícími dětmi se prohlubuje. Odchází tam, kde mu naslouchají.

„Stále je to stejné dítě, které jsme všem ukazovali a které všichni toužili, podržet v náručí a vidět jeho úsměv. Proč jej teď trestáme, proč jej nemáme rádi? Není to divné, že obdivujeme malé děti a malé živé tvory (štěňátka, koťátka) a velké domy a auta? Živé (děti) když roste do krásy, tak trestáme a zabíjíme a neživé (domy, auta), když roste tak obdivujeme“ – ptám se sama sebe a zároveň i tebe.

Spící rodiče si odpoví:
Nemluví o důležitých věcech – měsíční cyklus žen, jak si vážit sebe sama, jak zvládat ženské emoce, jak pracovat se sexuální energií, jak milovat a ctít druhé pohlaví. Jak si najít smysl života, své priority, najít dary dítěte, které může přinést světu. Tito rodiče říkají: „Nás to nikdo neučil, tak tebe to také učit nemusím. Zjisti si vše, dítě, samo. Máme dost svých starostí.“  A chtějí stále řídit život již skoro dospělého jedince.

Probuzení rodiče řeknou:
Vždy si uděláme na dítě čas. Vysvětlí mu vše, co se týká změn v jeho těle. Co znamená láska a jak velmi je propojena se sexem. Jak zacházet a ctít sexuální energii. Pomohou dítěti najít jeho životní směr a podporují jej. Jednají s ním jako s dospělým jedincem a přijímají jeho názory.

Dospělost

Spící rodiče –
předají světu člověka, který je bojácný, nemá své názory, potřebuje stále vést nebo se z něj stane krutý člověk, plný nenávisti, žárlivosti a sobeckosti. Člověka, který hledá, tápe a trápí se. Nezná svůj cíl, není naplněn, život mu připadá zbytečný a špatný. Za vše, co se mu děje, obviňuje druhé, není odpovědný za své činy. Spící rodiče vychovají smutného člověka.

Probuzení rodiče –
předají světu krásného silného jedince. Člověka s otevřeným srdcem, dávající lásku a soucítění. Člověka pevného, rozhodného a zodpovědného. Jedince, který miluje život a ctí jej. Ví, že každá překážka je jen výzvou a zvládnutí výzvy ho posiluje. Děkuje druhým, že ho učí větší odpovědnosti a uvědomění si. Probuzení rodiče vychovají šťastného člověka.

Je to stále to dítě, na které se usmíváme a kterému závidíme jeho nevinnost? Jsme zde, ti samí rodičové, kteří se nakláněli nad dítětem a říkali mu, jak je krásné? Proč ne teď v tuto chvíli?

„Děkuji ti, Živote, že jsi mi umožnil, uvědomit si tuto skutečnost a procítit jí. Děkuji za obraz, který mě přinutil pohlédnout na ženy s dítětem. Děkuji také dcerám, že měli a mají se mnou trpělivost.“ 

Děkuji i tobě milý čtenáři, že jsi dočetl až na konec.
Loučím se, měj krásné dny, adri

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.